LAMB OF GOD se během své patnáctileté kariéry vypracovali v celkem solidní značku. Snaha posunout thrash metal moderním směrem a obohatit jej o „panterácké“ groove rytmy našla odezvu jak u ortodoxních, tak u pokrokově smýšlejících metalistů a hvězda kapely stoupala pomalu ale jistě vzhůru. V roce 2009 kapela své úsilí korunovala velmi vydařeným albem „Wrath“ a mezi fanoušky se začalo šuškat něco o tom, že by LAMB OF GOD mohli zaujmout pozici, kterou v minulosti okupovala třeba PANTERA nebo SLAYER, tzn. stanout v čele, být leader.

Od novinky „Resolution“ se tedy zcela logicky očekávaly velké věci, ale jak už to tak bývá, ne vždy se věci dějí podle plánu. Skupina, zdá se, usnula na vavřínech a překvapivě na místo zdolávání metalového Olympu předkládá pouze průměrnou hoblovačkou, která postrádá jakýkoliv žánrový přesah. Američané svůj projev na novince o něco zahustili a přitvrdili, ale lehkost a svěží nápady minulého alba jsou ty tam. Možná chtějí LAMB OF GOD ukázat, jak ortodoxní, tvrdí a nekompromisní dokážou být, ale z mého pohledu je výsledek rozporuplný.   

„Straight For the Sun“ je ale při tom velmi zajímavý start, škoda jen, že jde jen o pouhý úvod než o regulérní skladbu. Následující „Desolation“ spolu s „Ghost Walking“ také nejsou marné a deska tak zprvu budí dojem tradičně solidně zvládnutého groove-thrash metalu. Riffy řežou, jak mají, talentovaný bubeník do toho buší jako o život, ale je to marné, album se postupně začíná utápět v monotónnosti a po patnácti minutách je jasné, že majstrštyk z roku 2009 se zopakovat nepodařilo. Randy Blythe řve v každé skladbě naprosto stejně, nekonají se žádné výrazné změny tempa a nebýt akustické „Barbarosa“, postrádá nahrávka jakýkoliv záchytný bod. Jediná věc, která z přespříliš dlouhého a nezábavného alba vyčnívá, je až závěrečná epická „King Me“.  

Nedostatek invence? Ztráta sebereflexe? „Cavalera-Burn-Out-Syndrom“? Těžko říct, ale také je dost dobře možné, že LAMB OF GOD novou desku prostě a jednoduše odflákli. Snažím se myslet pozitivně a jít nahrávce naproti, ale při vší objektivitě mohu tak akorát konstatovat, že kytaristé a bubeník nezapomněli hrát a stále to hnětou podle nejpřísnějších metalových pravidel ovšem s tím, že tentokrát jim chybí nápady a samotná tvrdost, rychlost a image zlých hochů působí najednou dost lacině.

Na album se dá samozřejmě nahlížet dvěma pohledy. Ten první říká, že LAMB OF GOD nahráli drsné, poctivě thrashmetalové album, kterým dávají najevo, že kašlou na trendy a ve stylu SLAYER vyznávají čistotu metalové rasy. V tu chvíli jsou skladby jako „The Undertow“ anebo „Invictus“ super a deska valí jak cyp. No a pak je tu druhý pohled, který říká, že album je pouze obyčejný thrash bez přidané hodnoty a pak jsou skladby jako „The Undertow“ nebo „Invictus“ stokrát slyšená nuda. Pravda je nejspíš někde uprostřed, ale za sebe otevřeně přiznávám, že jsem zklamán, neboť jsem od mocných LAMB OF GOD čekal mnohem víc než jen průměrný metal na úrovni CALIBAN nebo HEAVEN SHALL BURN.

Na výborné „Wrath“ se „Resolution“ nechytá ani náhodou, ale překvapivě neobstojí ani ve srovnání se staršími záseky „Ashes Of The Wake“ nebo „Sacrament“. Vypadá to, že Američané trochu zaspali a na místo ovládnutí scény nahráli jedno z nejhorších alb své kariéry. Pro mne jako jejich fanouška je to věru smutný pohled.